Vaši fanoušci o Vás v poslední době nemají tolik zpráv jako dříve. Co stálo za určitou pauzou, kterou jste v poslední době prošel? Čemu jste se v posledním roce a půl věnoval a jaké máte plány do budoucna?

Momentálně prožívám nejšťastnější období svého života. 15.4.2006 se mě a mé ženě Zuzaně narodila třitisícetřistagramová dcera Amélie Anna a celej ten kolotoč je docela slušnej rokenrol. Od lonského podzimu s P.B.CH. tvrdě pracujeme na nové desce kapely Wanastowi Vjecy, kterou už teď označuji za mimořádnou a přelomovou. Vítr duje do naplno napnutých plachet jako nikdy předtím. Všude kolem se vznášejí můzy a z podpalubí je slyšet nabíjení zbraní. V posledních letech se také věnuji budování nahrávacího studia celkem velkorysých parametrů a rozměrů. Vždycky jsem si přál mít skvělou kapelu a skvělou rodinu. Jsem rád , že je mám a že jsou mojí přítomností i budoucností.

Pokud mám správné infromace, žijete teď na barokním zámku ve středních čechách. Ta změna oproti rockerskému životu v ruchu velkoměsta je veliká. Proč jste zvolil klidnější prostředí? Zvítězil u rockera rodinný život?

No, je fakt, že se to v naší rodině těmi Karlštejny začíná hemžit. Jednou jsem četl v novinách o tom, kterak skupina jejíž jsem členem dlí na svých hradech a zámcích. Vzpomínám si na fámu z doby mého dětství. Ta blbost spočívá v tom, že paní Helena Vondráčková byla údajně milenkou pana Lubomíra Štrougala, jehož manželka se jí pomstila ranou pěstí do zubů, které to nepřežily. Pan Lubomír poté, aby věc urovnal koupil paní Heleně nové porcelánové z eneser a ještě krásný zámeček v Čechách. Absolutní vrchol jsou naprosto nepodložené fámy sexuální nezřízenosti její císařské milosti, české královny Marie Terezie, které zřejmě souvisí s přehozením výhybky z její současnice carevny Jekatěríny vtaroj Balšoj. Na zámku nebydlím.

Naše rodina vlastní zámeček z poloviny osmnáctého století, který se nám po mnohaletém úsilí podařilo zachránit z nejhoršího. Dnes už vím co je to dřevomorka, bortící se krov, propadlé stropy a časté odbíhání z jistého megaturné kvůli dojíždění a vylévání kýblů rozestavěných po celé půdě. Plánujeme jeho pravidedlné využití pro dobročinné, kulturní a společenské účely. Přestože je v interiérech stále jen vyrabováno, sutiny a prach, letos v květnu se nám podařilo uspořádat pod záštitou paní hraběnky Franzisky Diany Sternbergové první vlaštovku, do budoucna již pravidelnou "Zahradní slavnost" pro klienty a přátele ústavu sociální péče pro mentálně postižené. Třistapadesát lidí, bylo to úžasné. Rej kostýmů, masek a s nesmírnou pílí secvičených krokových variací u lidí tak neskutečně přirozených a bezelstných. To vše v propojení s geniem loci mnoha staletí a pokud se ptáte na rockera a rodinný život, pak mi prosím sdělte čo také si terazky predstavujetě pod slovom rocker.

Rocker? Většinu lidí napadne sex, drogy a alkohol. Změní se to nějak, když se rocker blíží čtyřicítce a založí rodinu?

Sex, drogy a alkohol? A kde je proboha můj zbožňovaný rokenrol? Rock je jedna z parketek moderní hudby, v které lze samozřejmě najít kritickým okem často i tu obecně rozšířenou modernistickou tupost, ale na straně druhé i spontánní jednoduchost, která je odpradávna vlastní i veškeré lidové hudbě. Sex je v tomto kontextu nástroj pozitivní i negativní. Narodil jsem se jako monogamní heterosexuál a zaplať Pánbůh neměl nikdy potíže se špínou promiskuitních styků s neznámými lidmi. Pokud alkohol oprávněně řadíme mezi skupinu opiátových drog a přičteme i nebezpečí různých "babičkovských" léků, můžeme tenhle šuplíček popsat celkem relativisticky "něco jó a něco vůbec né a když něco jó tak s mírou, nejlépe pod dohledem lékaře".

Drogy mi vyjma alkoholu užívaného s mírou nechutnají a nedělají dobře. Je to už taky hodně let dozadu, kdy jsem cítil potřebu do rána slavit každý odehraný koncert. Můj nejlepší kamarád od dob mých šestnácti let byl špičkový profesionální kameraman a kvůli následkům po užití LSD tu už 7 a půl roku mezi námi není. Mě konkrétně se dost hnusí ten omezený kult "rockového" a drogového "hrdinství" a zbožňování všech těch předčasně zemřelých "ikon" rockového průmyslu, které ve skutečnosti mají zapotřebí zpravidla jen skutečně upřímný soucit.Ve dvaceti letech jsem nevylučoval dožít se jen těch "ideálních sedmadvaceti" jak to tak občas chodívá. Naštěstí mě ta má pozdně pubertální vykořeněnost v těch mých dvacetisedmi letech opustila.

Oženil jste se, jste čerstvým šťastným otcem. Vypadá to, že Robert Kodym se usadil a vede spokojený rodinný život. Je to pro rockera šťastnější období, než divoké mládí, kdy se nemusel na nikoho a na nic vázat?

S mojí Zuzankou jsem se po dvouleté známosti oženil před šesti lety. Určitě vedu spokojený rodinný život. Nevím co myslíte tím usazením, protože co se Amélie Anna narodila jsem spíš v manickém letu.To vaše "usazení se" nejlépe posoudíte letos v říjnu při poslechu nový výbušniny od Wanastovek. Nemuset se absolutně na nic vázat vázat je frustrující a vede k pocitům osamění a zase úplná spoutanost je taky pěknej malér. Svoje štěstí nacházím v harmonii uprostřed mezi těmito extrémy.

Někteří fanoušci se na vás zlobí, že nejste příliš vidět. Poslední nové písničky Lucie jsou z roku 2002, poslední řadové album Wanastowích Vjecý je ještě o dva roky starší. To je trochu dlouhá pauza. Nepřipadáte si jako „mrtvej rocker“?

Víte, miluju muziku a muzika je zvuk, takže se po léta snažím být především slyšet a prezentovat se především vlastní prací. Za posledních patnáct roků vyšlo dvěma kapelám kterých jsem členem 17 velmi úspěšných desek, což je v průměru víc než jedna za rok. Mrtvé rockery musíte hledat na jiné adrese.

Přesto jste si v poslední době vzal určitou pauzu. Na koncertě jste naposledy vystoupil v červnu 2004 (vycházím z oficiálních www stránek Lucie). Jaké je to pro slavného muzikanta nestát dva roky na pódiu před fanoušky?

Na koncertě jsem naposledy vystoupil s Lucií 1. října 2004 v Shepherds Bush Empire v Londýně. Průběžně se věnuji skládání písní a od podzimu 2005 dělám na nové desce Wanastowích Vjecý. Pro každého člověka, který je hudebníkem a je doopravdy stižen diagnózou láska k hudbě je absence živého hraní obdobím abstinenčních příznaků. Nestát rok a půl před svými lidmi je dlouhá doba. Letos budeme sice dlouho ve studiu a na podzim nastane ten strašnej kolotoč kolem médií, billboardů a videoklipů, ale už v dnešní době náš manažer Dr. Hubač organizuje velké jarní turné 2007.

Za rok oslavíte čtyřicítku, z mnoha vašich náctiletých fanynek jsou dnes už matky od rodin. Baví vás muzika pořád stejně, jako ve dvaceti? Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?

Teď jste mi připomněl mou vlastní manželku když se mě ptá, jestli ji miluji tak jako nazačátku. Moje láska k hudbě už není taková jako kdysi. Je totiž mnohem širší a mnohem hlubší. Když si uvědomím, že přílišným lpěním člověk vždy přímo ohrožuje to na čem mu velmi záleží, umím si představit sám sebe třeba jako archeologa. Ale jaké by to bylo v praxi nevím.

Koupit zámek, to je trochu neobvyklá investice. Prý v něm stavíte i vlastní nahrávací studio.

Slovo zámek samo vybízí k tvorbě různých představ a legend. Koupit kompletně zdevastovanou budovu zámečku v havarijním stavu dnes znamená mimo jiné zaplatit asi jako za jedna plus kuchyňský kout na Praze 1. Přesto podle zkušeností celé naší rodiny a například členů Asociace majitelů hradů a zámků vím, že koupí zámku pokud dotyčný není idiot nevzniká vlastnictví ale svěřenectví. Pravda, i sveřenectví třebas hradu působí v tomto mladém režimu dost nekomunisticky. Bohužel právě v období minulého režimu bylo z povrchu Slezka, Moravy a Čech demoličními četami odstraněno 313 hradů, zámků a tvrzí, jak uvádí současná odborná literatura. Pokud jsem výše mluvil o využívání pro dobročinné, kulturní a společenské účely, pak jednou z kulturních aktivit bude i provoz nahrávacího studia s ubytovacím zázemím.

Rekonstrukce zdevastované budovy stála určitě obrovské peníze. Počítáte s tím, že se vám to někdy - třeba provozem studia nebo pořádáním akcí - finančně vrátí?

Jsem přesvědčen, že tvorba věcí potřebných, poctivých a krásných jde často ruku v ruce s nelukrativností a neziskovostí. Oldřich Kulhánek patří k mým nejoblíbenějším současným grafikům a české bankovky jsou opravdu skvostným dílem. Přesto by si měli mnozí občané této "republinky" dávat velký pozor na to, aby se ráno neprobudili s neviditelnou rukou trhu v zadku. Počítám s tím, že se nám finančně nikdy nic nevrátí, ale jinak se tam vracejí veverky, ježci, sýčci, stehlíci a poštolky.

Jako člen dvou slavných rockových kapel jste si mimojiné vydělal hodně peněz. Co vám přinesly a co vzaly?

Kdo vám to řekl? Myslíte v České depublice v moderní populární hudbě? Skutečně hodně peněz? Je mi to téma trochu odporné. Omíláme peníze, blablabla. Někdy dostanu výplatu a pak ji utratím. Někdy peníze mám a někdy nemám a není to pro mě moc důležité. Pojdmě si povídat třeba o ponožkách, je to podobné. Nudím se, ten rozhovor je pro nové čtenáře Mladé Fronty Blesk? Pojďme se bavit o bulvarizaci "českých" deníků a o pozadí velkých německých majitelů a jejich přátel z řad politiků. Co vy na to?

Nemyslím, že je to bulvární téma. Ptám se prostě na to, co člověku peníze přinesou a co kvůli nim třeba ztratí.

Bezdomovec z vlastní vůle ztratí s penězi svou svobodu. Mám krásné vzpomínky na výlety do přírody kdy jsem pod křídly motýlů a za zvuků kobylek trhal na poli kukuřici a jablka u trati, abych zněkolikanásobil zásoby potravin ve své garsonce po babičce. Za peníze jsem si mohl z bazaru pořídit to starý rádio Phillips z třicátých let který z mýho dědečka vydyndal za stovku nějakej pan šikovnej a taky elektrický masážní přístroj dnes známý díky filmu Postřižiny. Jestli člověk za celý svůj jeden život pocítí nějaký skutečný přínos nebo ztrátu ovšem s penězi bohužel i bohudík nesouvisí.

Byl jste jedním z největších idolů dívek v 90. letech. Všiml jste si, že se nějak změnil přístup fanynek k vám poté, co jste se oženil a založil rodinu?

Idol dívek? Je to nějaká deviace? Já tomu nerozumím. Přístup fanynek? To znamená jak se zmněnil přístup žen fanaticky zbožňujících. Nevím, netuším jde z toho strach. Potřebují odbornou péči? Jde tady o muziku? Mám někam zavolat?

Chodí vám třeba stejně obdivných dopisů jako dřív? A čtete je vůbec?

Ta doba plná pytlů dlouhých dopisů od čtrnáctiletých s pečlivýni kresbami a háčkovanými dečkami se začala vytrácet hned pár let po roce 1989, kdy jak Wanastowi Vjecy, tak Lucie ještě nabíraly výšku. Ta doba fanklubů vedených s trpělivostí a pečlivostí v nuceném klidu za železnou oponou časem prostě zmizela. Zhruba před deseti lety mi došlo, že už nejsme jen módička a trendíček. Když jsme začali plnit stadióny, ty dopisy se prostě vytratily. Někde je mám schované. Občas psaly školačky, že jsou naše manželky a jedna se jako jmenuje Kodymová a druhá Chovancová. Vzpomínám si na svůj dávný školní sešit, na jehož deskách jsem v rubrice předmět uvedl "nová vlna" a jméno Michal Pavlíček ale skutečně mě dostala moje manželka, které na základní škole v Bratislavě přezdívali právě Kodymová.

Takže vaše manželka bývala kdysi také jednou z těch "fanaticky zbožňujících". Nepřišel vám tehdy nějaký ten dopis i od ní?

Ne, pro ní popmusic prostě není důvod k fanatizmu. Nikdy si nepřišla ani pro podpis, ale měla prostě ráda pocity, které v ní vyvolával můj zpěv, hudba a texty. Asi rok předtím, než jsme se seznámili jsem při koncertě na stadiónu v Bratislavě měl zvláštní zážitek. Při hraní jsem asi dvacet metrů před sebou uviděl zářící dívku. Vtom jsem se propadl do jejích očí a jakoby se zastavil čas. Najednou bylo úplné ticho a v hledišti se nikdo ani nepohnul. Stadion zářil, foukal svěží vánek a když se najednou všechno vrátilo do rockového burácení a já si uvědomil, že celou dobu hraju na kytaru ta dívka už tam nebyla. Nikdy jsem nic podobného nezažil a nemohl jsem to pochopit. Za rok jsem se od Zuzanky dozvěděl, že si na to vzpomíná se stejnými pocity jako já.

Jak bude Lucie pokračovat?

Skupina Lucie se během turné se symfonickým orchestrem LUCIE & FOK v roce 2004 domluvila na celkem obvyklé tvůrčí pauze, která de facto začala po absolvování Londýnského koncertu v říjnu 2004. Ta pauza zatím stále trvá a budoucnost je pro Lucii roztomilým otazníkem. Bylo opravdu zajímavé, když jsme se na podzim 2005 octli s P.B.CH. sami dva, stejně jako přesně před dvaceti lety v roce 1985, kdy jsme ještě jako teenageři pobíhali po Praze a sháněli první muzikanty do Lucie. V prosinci jsme už měli pevnou sestavu s bubeníkem Tomášem Waschingerem, klávesákem Petrem Francem a zpěvákem Michalem Penkem.

Škoda, že tenkrát novoromantickým kapelám desky nikdo nevydával. Dvacáté výročí této kapely bych si ani ve snu takhle nepředstavoval. Davidův odchod z Lucie, o kterém jsme se mimochodem dozvěděli stejně jako všichni ostatní z ČTK, byl trochu jako šokující rozvod po osmnácti letech ale samozřejmě respektuji jeho důvody i rozhodnutí. Je moc pěkné, že ta naše profese patří mezi svobodná povolání a pevně doufám, že Lucii bude v brzké době udělen ministrem kultury titul nejdéle vydrživší kapely nabité tvůrčími osobnostmi a výraznými individualitami na jednom smetišti.

Jak jste se seznámil s vaší paní?

S manželkou jsme se seznámili v Bratislavě. Sponzorem naší kapely byla v té době limonáda Pepsi. Při našem turné nějaká slečna z agentury popletla loga a na plakátě se objevila také konkurenční firma Zátka. Byl z toho "trošku malér" a my jsme byli "potrestáni" tím že jsme museli objíždět velká města a předávat hudební nástroje klientům sociálních ústavů a škol pro zdravotně postiženou mládež v rámci akce Pepsi music. Bylo to pro nás určitě přínosné, ale že to povede k naplnění věštby indického jógibáby o mé svatbě s cizinkou v roce 2000 jsem netušil. Tímto bych chtěl oběma limofirmám poděkovat za slečnu vychovávatělku Zuzanu z Petržalky v Prešporke.

Jak jste vůbec přišel na nápad koupit zámek? Byl to váš dlouholetý sen, nebo momentální nápad?

Víte, od malička jsem byl směřován svým otcem skrz naše selskobarokní chalupářství v jižních čechách k odklonu od socialisticko-realistických betonů, asfaltů a umakartů. Pekli jsme chléb v chlebové peci v černé kuchyni a s klukama ze vsi hledali zbytky budovy vybouchlé tereziánské prachárny. V dnešní době lze nalézt na internetové síti ke koupi kolem stovky památkových objektů, včetně zámků, hradů tvrzí, které se většinou nalézají v havarijním stavu. Je skutečně velká škoda, že vrstva velmi bohatých lidí bohužel zpravidla nevráží své milióny do těchto leckdy architektonických skvostů hodných záchrany.

Naproti tomu vznikají celá sídliště z podnikatelského "plastooknobaroka" anebo "zaručené perly" současné architektury v médiích téměř nekritizovatelné, vycházející z letité slepé uličky bůhvíjakého neopostfunkcionalizmu, který svým chladem a neůtulností do krajiny prostě nezepadá. Moje osobní nevolnické robotování se váže ke všem pracem na které svou neodborností stačím. Před lety jsme začali v zahradě odstraňovat prales z náletových dřevin, skládek sutin a železného šrotu s pomocí Romana Hutníka a Michala Pálky, kytarových techniků Wanastových Vjecý. S nimi přijížděli na brigády jejich kámoši a občas byli svědky mnoha záhadných jevů. Vrcholem všeho bylo v dubnu 2002 zjevení Černé paní. Je vlastně úplně jedno, jestli na duchy věříte nebo ne, do doby než nějakého na vlastní oči uvidíte. Fyzicky tam pracuji čím dál tím víc a duchové jsou vlídní. Udělil jsem si titul zahradníka a vrchního sběrače odpadků.

Znamená to, že na zámku pravidelně straší?

Na zámku nestraší pravidelně a vlastně přes všechny naše zážitky se tam nedělo nikdy nic strašného. Zjevení Černé paní nepůsobilo nijak nebezpečně, ale spíš klidně a snad možná trochu smutně. Ostatní časté úkazy o kterých mohu hovořit, jako bouchání oken od kaple v naprostém bezvětří, samovolné bití zvonů při zastaveném hodinovém stroji, mohutné nárazy čehosi neviditelného a velmi hmotného do zamčených dveří, prostor v sale terreně kde při okolní teplotě dvaceti stupnů celsia bylo pohybující se místo s teplotou kolem bodu mrazu a pravidelné vzrušení našeho psa, když po západu slunce pronásleduje a štěká na "něco" neviditelného. To "něco" před ním uniká dveřni, po schodech a po chodbách. Těchto jevů je mnohem více a já považuji za vhodné některé z nich nechat za závěsem utajení.

Howgh…